Otroctví v minulosti a dnes

Je to už nějakou dobu, přesněji loni, kdy Afričanka jménem Mallence Bart-Williams vystoupila s proslovem na na konferenci Technology, Entertainment, Design (TED). Podle vlastních slov pochází ze západoafrické Sierry Leone.

Technology, Entertainment, Design (TED)

TED je nezisková organizace, která se věnuje šíření cenných myšlenek a poznatků prostřednictvím krátkých a působivých přednášek. Zkratka TED znamená „Technology, Entertainment and Design“ (Technologie, zábava a design) a byla založena v roce 1984 s cílem spojit lidi ze tří různých oborů: technologie, zábavy a designu.

Od té doby se vyvinula v celosvětovou organizaci, která se zabývá nejrůznějšími tématy od vědy přes politiku až po podnikání.

Struktura přednášky TED je poměrně jednoduchá: řečník má 18 minut na to, aby publiku sdělil svou myšlenku nebo představil téma. Klíčem k úspěchu je podat informace zajímavým a srozumitelným způsobem a udržet posluchače v napětí. Posláním TEDu je „zpřístupňovat skvělé myšlenky a podněcovat konverzaci“.

Mallance Bart-Williams

Mallance Bart-Williams je v módním průmyslu silou, se kterou se musí počítat. Je módní návrhářkou, kreativní ředitelkou, modelkou a jednou z očekávaných nových tváří módního průmyslu. Bart-Williamsová je inspirací pro barevné dívky po celém světě a ukazuje jim, že v módním průmyslu je prostor pro růst a úspěch.

Bart-Williamsová se narodila v Londýně a vyrůstala v kreativním a energizujícím prostředí, které formovalo její kariéru a poskytlo jí řadu úspěšných příležitostí. V mladém věku si založila stránku na Instagramu, aby se se svými sledujícími podělila o svou vášeň pro módu a umění.

Tato stránka se proměnila v odbytiště pro ostatní, kde Mallance mohla zveřejňovat své vzhledy, dávat tipy na krásu a mluvit o svých bojích a úspěších ve světě módy. Otevřela se jí také příležitost spolupracovat s největšími jmény v oboru, jako jsou Marc Jacobs a Gucci.

Jako uznávaná módní návrhářka se Mallanceova práce objevila v publikacích, jako je Vogue, Elle, Beyoncéina oděvní řada IVY PARK a MAC. Dále se objevila v kampaních a přehlídkách pro značky Prada, Moschino, Louis Vuitton, Tommy Hilfiger a OffWhite. U některých z těchto značek Mallance zastávala také funkci kreativní ředitelky, což dokazuje, že její znalosti tohoto řemesla jsou nekonečné.

V roce 2020 se Mallance Bart-Williamsová zúčastnila newyorského týdne módy, kde předvedla své kolekce Ready-to-wear. Stala se také módní ambasadorkou skupiny Prince’s Trust a byla požádána, aby se stala součástí módního panelu na Světovém ekonomickém fóru.

Vliv Mallance v módním průmyslu nesmírně vzrostl a ona je dokonalým příkladem úspěchu, kterého lze dosáhnout tvrdou prací a odhodláním.

Mallence viní z chudoby země kolonialismus, který v zemi řádil několik století, ekonomické vykořisťování ze strany Západu, který za skvělé, cenné suroviny nabízí zemi směšné papírky – dolary, eura a libry (proč je tedy přijímají?).

Obviňuje též charitativní organizace, které prý jednou rukou Africe dávají a druhou rukou, když se nikdo nedívá, zase zpátky berou. Jak konkrétně toto probíhá, to už neříká.

Se zeměmi je to podobné jako s lidmi. Je spousta lidí, kteří vyrůstali v neutěšených poměrech. Měli rodiče, kteří byli alkoholici, drogově závislí, duševně nemocní. Někteří lidé byli jako děti i sexuálně zneužívaní. Jak s takovým neblahým dědictvím naloží, je však především na nich. Někteří stráví život obviňováním okolí, jiní naopak na sobě pracují a dostanou se vysoko.

V 50. letech byla jedna asijská země, která byla stejně zoufale chudá jako Sierra Leone. A také strávila léta v područí koloniální velmoci.  Co se týče nerostných surovin, byla na tom ještě mnohem hůř. Namísto nekonečných zničujících válek a závislosti na mezinárodní pomoci však zvolila cestu tvrdé práce. V současnosti se již dlouhou dobu řadí mezi nejrozvinutější země světa. Je to Jižní Korea.

Jak konkrétně se dostala Jižní Korea ze dna? Základem je vždy zemědělství. To na začátku 50. let platilo jak pro Jižní Koreu, tak i pro Taiwan, který zažil podobný ekonomický zázrak. Na začátku modernizace pracovalo více než 80% populace těchto zemí v zemědělství.

Efektivita však byla nízká a zemědělci stěží uživili rychle rostoucí populaci. Řešením byla pozemková reforma. Rozsáhlé pozemky velkých vlastníků byly zkonfiskovány a rozděleny mezi malé zemědělce.

Komunistické opatření? Možná. Nezapomínejme ale, že to samé udělala masarykovská první republika hned po svém vzniku. Tím, že se z námezdních zemědělských dělníků stali samostatně hospodařící zemědělci – tedy vlastně malí podnikatelé – se prudce zvýšily výnosy.

Cesta k prosperitě byla ještě dlouhá, bylo potřeba zemi industrializovat, pak posunout do informačního věku atd. Pozemková reforma však byla pro Korejce prvním krokem k podnikatelskému myšlení a poznání, že budoucnost je především v jejich rukách.

A proč chodit tak daleko? V Evropě je spousta národů a zemí, které byly zbaveny svobody a nezávislosti. Jejich jazyk i kultura byly potlačovány, příslušníci těchto národů zažívali i obdobu rasové diskriminace.

Co jiného byla naše země mezi lety 1620 – 1918 než rakouskou kolonií? Čím jiným bylo Slovensko 1000 let než maďarskou kolonií? A co inovativní Finsko, které národní nezávislosti dosáhlo až před 100 lety? A tak bychom mohli pokračovat.

Od úsvitu lidských dějin se snažili silnější národy podmanit si ty slabší. Docházelo k okupacím zemí, nadvládě, ekonomickému vykořisťování i genocidě. A málokdy se velmoci omluví, natož aby se finančně se svými obětmi vyrovnali. To je „výsada“ západní Evropy.

Japoncům trvalo několik desetiletí, než se omluvili za zvěrstva, která páchali na Korejském poloostrově. Turci se zřejmě nikdy neomluví Arménům za genocidu, ke které došlo před 100 lety, stejně jako za mnoho staletí trvající okupaci jihovýchodní Evropy. To už se spíš omluví Mongolové za středověké nájezdy za vlády Čingischána.

I když Keňa rozhodně patří mezi vyspělejší africké země, historické vazby, na základě kterých chodí (bývalí) otroci otročit ke svým pánům, stále přetrvávají.

Afričanům tedy nezbývá než skončit s válkami, přestat fňukat a začít makat. Neustálá monetizace „bílé viny“ je sice stále poměrně účinná, ale celkově je to jen prodlužování agonie. V post-koloniální Botswaně to pochopili už dávno, ostatní chudé země by ji měli následovat.

Co je otroctví?

Otroctví je odporná a nelidská praxe, která lidstvo sužuje již po staletí. Spočívá v tom, že jednotlivec nebo skupina obyvatel jsou nuceni pracovat proti své vůli, bez nároku na odměnu a často bez základních lidských práv a důstojnosti. Otroctví přetrvává na mnoha místech světa dodnes, přestože mezinárodní zákony tuto praxi zakazují.

Otroctví může mít mnoho různých podob a bohužel jsou to často ženy a děti, které jsou nejzranitelnější. Obchodování s lidmi je jednou z nejčastějších forem otroctví, kdy země prvního světa využívají migranty, kteří zoufale hledají práci a jsou vykořisťováni.

Dalším příkladem je nucená práce, kdy jsou lidé nuceni pracovat v továrnách nebo na polích a nemají základní práva, například mzdu. Dluhové otroctví je situace, kdy jsou lidé udržováni v situaci věčného zadlužení, kdy mohou splatit jeden dluh, ale pak se ocitnou pod další hromadou dluhů.

Lidé mohou být také drženi v nucených manželstvích nebo se živit prostitucí. Pro otroky je neuvěřitelně obtížné uniknout, protože jsou často drženi v nevědomosti, pokud jde o jejich práva, a jsou velmi zranitelní vůči zneužívání.

Otroctví je ze své podstaty nemorální činnost, ale přetrvává díky zvrácené ekonomické motivaci, kterou nabízí. Majitelé otroků našli způsob, jak těžit z bezplatné pracovní síly, kterou jim otroci poskytují, a zároveň vytvářet minimální náklady, jako je strava, oblečení a přístřeší.

Přestože mezinárodní zákony otroctví zakazují, ekonomické a osobní zájmy majitelů znamenají, že se svými otroky nadále zacházejí vykořisťujícím a zneužívajícím způsobem.

Nikdo si nezaslouží být otrokem. Otroctví okrádá lidi o jejich samostatnost a důstojnost a je parodií, že se v dnešním světě stále praktikuje. Musíme si připomínat těžký osud otroků a zajistit, aby se země, organizace i jednotlivci zodpovídali za své činy. Nemůžeme dopustit, aby otroctví nadále pokračovalo.